Stejně mi připadá, že některé kapely už zvolením svého názvu usilují hlavně o to, aby si je nikdo zas tak lehce nezapamatoval. První věc, která mne napadla ve chvíli, kdy mi přistálo na stole tohle EP od hořického crossoverového tria, jež tak nějak samosebou spadá mezi kapely vyjadřující se pomocí emotivně našponované agrese, kterou občasně kombinují s civilnějším a na atmosféru hrajícím projevem.

Vlastně je mi jedno do jaké škatulky by se dalo tohle poměrně profesionálně zmáknuté dílko (vzhledem k místu kde vznikalo) hodit, nemám totiž rád striktní značky. Ať už jej tedy hodím do jakéhokoliv pytle, vždy se stejně najde pár remcálků, co se budou ošívat. Co je však zjevné, jsou zde určité hardcore kořeny (s jakýmkoliv metalem bych tuhle partu neslučoval ani omylem) a taky hromada všeho, čím se prezentují desítky uštěkaných kapel poslední dekády. A je opravdu jedno, jestli se tomu říká „emo“, „screamo“ a nebo třeba úplně nějak jinak, protože všechny podobné kapely jsou si vlastně v jádru podobné a to jediné, co je může od sebe nějakým způsobem oddělit (kromě hráčské kvality samozřejmě), je pouze schopnost napsat kvalitní song (přiklonit se buď na stranu mainstreamové produkce a nebo naopak přijít s něčím novým, osobitým, důrazným, zkrátka nadstandardně dobrým), protože jinak to bude jenom další „bordel“ od zručných muzikantů. Názor popaře.

MOROKWENG jsou styloví spřízněnci zkušenějších THE SWITCH, to je třeba říct jako hlavní poslechový poznatek (myslím spíš samozřejmě na  novější tvorbu THE SWITCH - počínaje albem „Svit“), ale těmto svým známějším kolegům se zatím nevyrovnají. 

Útočí do nás pouze s jednou kytarou, což vlastně také není na škodu, protože hráčská vyzrálost a určitá snaha o strukturovanější hudbu je u nich i tak patrná. Co však postrádám, je nějaký záchytný bod. Samozřejmě některé skladby prezentují naštvanou kapelu, která si vylévá srdce přes agresivní projev zpěváka a výraznou bagroidně neurvalou kytaru, která vede sebejistě skladby nad sehranou rytmikou, jež se neomezuje pouze na nějakou přímočarou jízdu.

Jiné skladby (těch je zde méně) sázejí na pozvolnou gradaci a košatější aranžmá. Tam je pro změnu frontman za civilního šprta. Hlasová různorodost (jsou zde i dva hosté) by jinak mohla být určitou devízou, protože alespoň malým způsobem přispívá k osvěžení celkového poslechu. Tak jako tak, nahrávka je profesionálně zahraná a ozvučená, hráči umí dostat na pás mnoho svých schopností i emocí, ale na druhou stranu kam se vytratil nějaký nadstandardně silný song?

Z tohoto důvodu album doporučuji asi spíš jen posluchačům, co ujíždějí na modernějším hardcore a crossoverovém fůzování. V rámci české scény podobného typu jde o (při nejlepším) dobrou nahrávku, ale nic víc a nic míň, což by se dalo vlastně použít na pár (spíš hodně než pár) desítek dalších českých kapel podobného stylového zaměření a mohly by mezi nimi být klidně i kapely tzv. „popřední“. Chybí mi, jako u valné většiny ostatních našich kapel, osobitost, takže zatím nebaví.